Obecní úřad Dolní Lhota
Dolní Lhota 129
763 23
Kořeny lidového umění a moudrosti byly věčnou inspirací zakladatele vědeckého národopisu ANTONÍNA VÁCLAVÍKA (1891 – 1959), univerzitního profesora v Bratislavě a v Brně, známého a celosvětově uznávaného vědce v oblasti lidové kultury Slovanů, jejíž projevy umísťoval do úzkých souvislostí s výročními obyčeji a rodinným cyklem života Slovanů. Geneze těchto jevů je také podstatou Václavíkových osobních poznatků podložených dlouholetým terénním výzkumem, který konal v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a konzultoval je s odborníky na slovanskou problematiku.
Pozlovický rodák se dílem LUHAČOVSKÉ ZÁLESÍ habilitoval k působení na univerzitě a zároveň tímto dílem nastavil vysokou úroveň pro svá další vědecká bádání.
Jeho píle byla neuvěřitelná. Nikdy nepodlehl kompilování. Všechno, co napsal, je ověřitelný originál. Chodil mezi vesnické lidi, hovořil s nimi, uměl položit své otázky tak, aby získal hodnotné informace. Dokázal pak tento různorodý materiál vyhodnotit, poznatkům dát řád, smysl a jasnou výpovědní hodnotu. Národopisné znalosti A. Václavíka byly na sklonku jeho života nepředstavitelně rozsáhlé. Škoda, že se nemohl v době politického napětí věnovat naplno vědecké tvorbě, že jeho okolí nebylo tak moudré, aby šetřilo jeho čas, aby mohl napsat všechno, co věděl, škoda, že ho nutili navštěvovat nesmyslná školení a zasedání, jimiž padesátá léta tolik oplývala. A přitom jedinými jeho nástroji byla tužka a papír a malý psací stroj, který obsluhovala jeho žena Lucie a tisíce stránek opisovala. Žádné diktafony, computery. Jen vlastní hlava a znalosti a touha po poznání.
Také jeho pedagogická práce byla velmi intenzivní. Založil katedru národopisu v Bratislavě, také stál u zrodu slovenských muzeí, stejnou činnost vykonával v Brně, kde také napsal svá hlavní vědecká díla, a to VÝROČNÍ OBYČEJE A LIDOVÉ UMĚNÍ, kde komplexně publikuje materiály k otázkám teorie lidového umění, rozebírá lidové estetično a základní zdroje lidového umění. Dotýká se rovněž úvahy o tom, do jaké míry a jakým způsobem se etnografie projevuje jako věda. Jasně definuje zmiňovaný obor: „Etnografie je věda o lidu, jeho životě, jeho kultuře, kterou nejen věrně a kriticky zachycuje, ale i vykládá, jak ve všech zevních i vnitřních vztazích, tak ve vývoji i rozvoji, aby stanovila obecné tendence vývoje.“
To nejlépe vidíme na aktualizaci, návratech ke kořenům u umělců, kteří tvoří umělecká díla (např. písně) spojením lidové tvorby se současným životem, jeho zákony a důsledky. Inspiraci, např. lidovou hudbou, nacházíme u kvalitních a přemýšlivých moderních písničkářů, jako jsou Jaroslav Hutka, Jiří Pavlica, Vladimír Merta, Karel Kryl a zcela znárodněného Fanoše Mikuleckého (Hřebačka) v oblasti lidové písně.
A to jen vzdáleně a s úctou zmiňujeme L. Janáčka, V. Nováka, B. Martinů a jiné, kteří svá hudební díla povznesli na úroveň světovou. I zde je inspirace v kořenech lidového umění, která je dnes ve světové hudbě stálicí.
Antonín Václavík osvětluje i v díle Luhačovské Zálesí otázky lidové religiozity, magie, výtvarného umění ve všech jeho podobách, archaických kultů vody, ohně, stromů i sociálních kontextů tradice. Práci koncipuje na původním materiálu s pozoruhodnou komparační schopností dát své výzkumy do souvislostí s evropskou etnologickou základnou. Je důsledně původní.
Již zde, podobně jako v dalších monografiích vybíral zodpovědně umělce – spolupracovníky, a tak se potkáváme s reprodukcemi děl slavných malířů A. Schneiderky, F. Hlavici, J. Onderky, H. Schweigera, A. Kašpara, fotografů: K. Plicky J. Sudka, K. O.Hrubého, Cipra aj.
Snahu projevit vědecké pojetí vztahu ke kořenům lidového umění prokázal i v samostatné muzeální práci. Té položil vědecké základy. Z jeho popudu vznikla muzea v Turčanském Svätém Martine, Bratislave, Piešťanech, Brně, Uh. Hradišti, Uh. Brodě, Luhačovicích, Rožnově p. Radhoštěm, Holešově, Vizovicích. Byl zastáncem nových vědeckých metod a mezioborové spolupráce. Proto např. s antropology rekonstruoval podoby vystavovaných muzeálních typů-figurin, které zůstaly v některých muzeích zachovány. Lidové kroje se šily a obnovovaly rovněž odborně a zodpovědně, měl osobní kontakt s lidovými vyšívačkami a umělci.
V osobním životě prožil mnoho těžkých osudových chvil. K těm nejzávažnějším patřil bezpochyby odchod z Bratislavy při zřízení Slovenského štátu, doba druhé světové války, kdy rodina žila v Brně. I když se habilitoval již roku1933 (monografií Luhačovské Zálesí), řádným profesorem a ředitelem národopisného semináře se stal až roku 1945 – po válce. Potom žil, přednášel a tvořil v Brně na Masarykově univerzitě. V jeho odborné i lidské péči vyrostla celá poválečná generace etnografů, avšak profesor Antonín Václavík zažil v letech poválečných – zejména padesátých - mnoho osobních a odborných zklamání a rovněž nespravedlivého zacházení.
I když v roce 1956 požádalo nakladatelství ARTIA o vytvoření díla Textile Folk Art – (ČSR potřebovala monografii o lidovém textilu pro reprezentaci v cizině), mohl ji Antonín Václavík napsat a vydat jen anglicky, německy a francouzsky. Česká verze nebyla povolena a vyšla až v roce 2009 v nakladatelství ATELIER IM v Luhačovicích pod názvem TEXTIL V LIDOVÉ TVORBĚ.
Celý život při terénních výzkumech velmi zdravotně strádal, byl vážně nemocen a psychický nátlak spojený s vydáním posledního závažného díla, již nevydržel. Byl hospitalizován, a 4. prosince 1959 zemřel.
„ODEŠEL, NEZUSTALA PO NĚM VŠAK JEN VZPOMÍNKA, ALE PŘEDEVŠÍM BOHATÉ A NEOBYČEJNĚ HODNOTNÉ DÍLO, JEHOŽ VÝZNAM SPOČÍVÁ VE VĚDECKÉ FUNDOVANOSTI, ÚPLNOSTI A HLOUBCE, ZEJMÉNA V MNOŽSTVÍ PODNĚTU A INSPIRUJÍCÍM ODKAZU, KTERÝ ZANECHAL SVÝM ŽÁKUM I BUDOUCÍM GENERACÍM.
Vzpomínku z nakladatelství ATELIER IM, Luhačovice posílají Irena Voštová a Miloš Bařinka www.atelierim.cz